Chystáte se v dubnu na výlet? Máme pro vás malý tip na jarní putování. Cesta hlubokým lesem od turnovské Hlavatice k vůbec nejstaršímu hradu Českého ráje bývá v horkém létě docela obyčejnou, rušnou dálnicí pro rodiny s kočárky a udýchané cyklisty. Ale v dubnu? V dubnu se tahle namáhavá, pozvolna stoupající pískovcová stezka mění v tichou, podmáčenou a neuvěřitelně mystickou křížovou cestu. Každý váš těžký krok po kluzkých, deštěm obnažených kořenech starých buků doprovází jen vaše vlastní hlasité oddechování a monotónní, neustávající šumění kapek, které bez ustání padají z ještě neolistěných větví rovnou do bláta. Vzduch je tu nesmírně sytý, hutný a voní po tlejícím listí, které přes zimu zčernalo a teď tvoří pod nohama měkký, lepkavý koberec. Když konečně vyjdete z toho hlubokého lesního šera na prostranství před Valdštejnem, to, co vás přivítá, vám okamžitě sebere i ten poslední zbytek dechu. A vůbec za to tentokrát nemůže únava ze strmého kopce.
Před vámi se do husté, olověné aprílové mlhy klene ten slavný, majestátní kamenný most, z obou stran hustě posetý barokními sochami českých patronů a svatých. Znáte ho z mnoha prosluněných, barevných pohlednic, ale teď, v této syrové a nevlídné roční době, působí jako dokonale zrežírovaná scéna z nějakého temného gotického románu. Hrubý pískovec, ze kterého jsou tyto sochy vytesány, přes dlouhou zimu do morku kosti nasákl vodou a ledem. Získal temně šedou, místy až jedovatě nazelenalou barvu mechu. Z ohlazených tváří kamenných světců, z jejich prázdných očí a záhybů těžkých rouch, nepřetržitě stékají pomalé, černé kapky vody. Ti světci na mostě v dubnu doopravdy, hmatatelně pláčou. Jsou to slzy z prastarého kamene a zimní špíny, které jim kanou po tvářích s takovou tíhou, až máte pocit, že byste k nim měli přistoupit a tu chladnou vodu jim setřít holou rukou.
Na prvním malém nádvoří za těžkou dřevěnou branou není vůbec nikdo. Pan kastelán má ještě zavřeno, kiosek s kávou a drobnými suvenýry je pevně zabedněný okenicemi, jejichž masivní železné panty chytily přes zimu novou, jasně oranžovou rez. Opřete se o studenou kamennou zídku hned vedle úchvatné kapličky svatého Jana Křtitele a zadíváte se přes sráz dolů do propastného údolí. Z lesů hluboko pod vámi se v cárech zvedá bílý, roztřesený opar, přesně takový, jaký vzniká, když studený ranní déšť dopadne na zemi, kterou už stačilo alespoň na pár minut zahřát jarní slunce. Stromy dole vypadají jako drobné černé sirky zapíchnuté do šedivé vaty. Je tu absolutní, ničím nerušené ticho, které jen občas velmi ostře a zoufale protne zakrákání osamělé vrány. Ten zvuk se odrazí od skalních stěn a vzápětí se úplně ztratí v té nekonečné prázdnotě.
Pískovec, na kterém celý Valdštejn už po dlouhá staletí tak tvrdošíjně a odvážně balancuje, má v sobě na jaře zvláštní druh temného magnetismu. Přitahuje veškerý chlad z okolí a nekompromisně ho pouští dál, rovnou do vašich promáčených podrážek. Stojíte tam, přešlapujete na místě, ruce máte zabořené co nejhlouběji do kapes zimní bundy a bradu schovanou ve vlněném svetru. A přesto se prostě nedokážete odtrhnout a odejít. Ta obrovská samota a obnaženost toho místa je totiž hluboce, nebezpečně návyková. Tady, tváří v tvář plačícím barokním sochám a olověnému, těžkému nebi, si najednou naplno uvědomíte tu obrovskou propast času. Dubnový Valdštejn vám neposkytne útěchu ani pohodlí, ale nabídne vám možnost stát na okraji tiché propasti a vnímat, jak starý, promrzlý kámen ztěžka dýchá v rytmu probouzející se krajiny. Příjemnou cestu!
Průvodce po skrytých krásách, zapomenutých příbězích a kvalitním životě v Českém ráji. Jsme digitálním vypravěčem regionu.
