Radeč – Oběť na oltář aristokratického snu

Zastavte se na okamžik na Zlaté stezce, někde v hlubokých lesích mezi hradem Valdštejn a zámkem Hrubá Skála. Obklopuje vás ono posvátné ticho „divočiny“, které sem jezdí obdivovat tisíce lidí. Pro moderního městského člověka je tento hluboký, tichý les symbolem nedotčené přírody, místem, kde se čas zastavil. Jenže toto ticho je v Českém ráji často vykoupeno slzami a ohněm. Pod vašima nohama, pod kořeny staletých smrků a borovic, kdysi pulzoval skutečný, drsný a upracovaný život. Pokud byste zde stáli v polovině devatenáctého století, ticho by bylo to poslední, co byste vnímali. Vzduch by voněl kouřem z bukového dřeva, slyšeli byste údery sekery, ržání koní, bučení dobytka a křik dětí hrajících si u studny. Stáli byste uprostřed Radče – vesnice, která musela zaniknout, aby se zrodil dnešní romantický ideál Hruboskalska.

Příběh Radče začíná už v roce 1514, kdy kronikář Josef Vítězslav Šimák zaznamenal v těchto místech „neobsazený dvůr“, který kdysi patřil jistému Benešovi. Tato pískovcová plošina byla od počátku místem pro lidi tvrdé nátury. Nebyla tu tekoucí voda, půda byla chudá a písčitá, a větry, které se proháněly mezi skalními věžemi, tu bičovaly stavení s neúprosnou silou. Přesto se tu lidé usadili. Obyvatelé Radče nebyli turisté; byli to mistři přežití. Vybudovali si unikátní systém „skalního zemědělství“, kde každé malé políčko mezi pískovcovými věžemi bylo pracně vybojováno na kamení. Pěstovali žito a len, v lesích pásli dobytek a každý kousek rovné plochy byl pro ně cennější než zlato.   

Postupem staletí se osada rozrostla na sedmnáct stavení. Život zde měl svůj pevný řád, své tradice a své duchovní centrum v podobě kapličky svatého Jana Nepomuckého, postavené z poctivých pískovcových štuk se šindelovou střechou. Zvonek na této kapli nesl letopočet 1837 a každý den svolával komunitu k modlitbě. Každoročně tudy procházela procesí směřující z Hrubé Skály až na Valdštejn. V roce 1857 zde v jedenácti chalupách stále žilo devadesát duší. Byla to komunita, která věřila, že v těchto skalách zapustila kořeny navždy.   

Zlom v osudu Radče však nastal už v roce 1821, kdy panství koupili Aehrenthalové. Jan Bedřich Lexa z Aehrenthalu byl typickým představitelem osvícené šlechty devatenáctého století – byl to muž s duší romantika a vizí krajinného inženýra. Pro něj nebyla Radeč domovem desítek pracovitých lidí, ale rušivým, „neestetickým“ elementem. V jeho představách mělo být Hruboskalsko monumentálním přírodním parkem, „Oborou“, kde se skalní věže budou zrcadlit v nekonečné zeleni lesů, nerušené hospodářským hlukem a pachem hnoje. Aehrenthalové chtěli vytvořit iluzi divočiny, která by odpovídala dobovému vkusu romantismu.

Proces likvidace osady začal po roce 1848, kdy po zrušení roboty přestal být pro šlechtu výhodný pronájem pozemků drobným rolníkům. Tlak na výkup pozemků se stupňoval. Kdo prodal svou usedlost dobrovolně, mohl odejít se slušným odstupným do údolí. Ale ne všichni se chtěli vzdát půdy svých otců. Traduje se, že u těch nejzarputilejších docházelo k událostem, které bychom dnes označili za nátlakové. Lidová paměť uchovala příběhy o chalupách, které „nečekaně“ zachvátil požár, přičemž vrchnost následně majitelům nepovolila postavit na stejném místě dům nový. Ti pak, zlomeni a bez domova, přijímali za své pozemky podstatně nižší částky.

Pole, která lidé po generace pracně čistili od kamenů, byla záměrně osázena rychle rostoucími jehličnany, aby zakryla stopy po lidské činnosti. Do roku 1880 zbyla z osady jen tři stavení s osmnácti obyvateli. O deset let později už zde existovalo pouze jediné popisné číslo – hájovna, kde žilo osm lidí. Hruboskalsko, jak ho známe dnes, je tedy výsledkem tohoto drsného zásahu. Krajina, kterou vnímáme jako ryzí přírodu, je ve skutečnosti umělým výtvorem, „romantickou maskou“ nasazenou na tvář vyhnané vesnice.   

Dnešní poutník, který se vydá z Radče směrem k vyhlídce U Lvíčka, může v lesním podrostu stále spatřit tiché svědky této tragédie. Stačí jen trochu pozornosti a uvidíte v zemi pravidelné, mechem zarostlé jámy. Nejsou to přírodní útvary, ale propadlé stropy sklepů chalup, které musely ustoupit šlechtickému snu. Jediným dochovaným stavením je dům z roku 1846, který po vysázení obory sloužil jako hájenka pro potřeby aehrenthalského lesního hospodářství.   

Kaplička se sochou svatého Jana Nepomuckého tu stojí dodnes jako osamělý strážce paměti. Její zvon, který kdysi odbíjel čas radostem i strastem radčských obyvatel, byl během první světové války zkonfiskován pro válečné účely. Je to paradox: vesnice, která zanikla kvůli estetice a romantismu, nakonec přišla i o svůj hlas. Kráčíte-li dnes těmito lesy, uvědomte si, že „Ráj“, který obdivujete, byl vybudován na troskách skutečných lidských domovů. Stíny sedláků z Radče, Bukoviny a Nouzova tu s námi jdou dál, neviditelní strážci krajiny, která se rozhodla zapomenout na své dcery a syny.