Vydejme se dnes do renesance a to za počátky zlatavého moku v našem regionu. Města jako Turnov, Mnichovo Hradiště, Sobotka či Železný Brod rychle rostou, bohatnou a uvědomují si svou obrovskou sílu. Znalost vaření piva se definitivně vymanila z rukou církve a přešla do rukou mocné, pyšné světské smetánky – plnoprávných měšťanů.
V této době pivo absolutně přestalo být jen obyčejným nápojem k nasycení žaludku. Stalo se tím nejvýnosnějším obchodním artiklem v Českém království, mnohem cennějším než obilí nebo dřevo. Stalo se zbraní hromadného ekonomického ničení. Kvůli pivu se pálily vesnické domy, posílali se ozbrojení žoldnéři a po nocích tekla krev do prachu polních cest. Zrodil se brutální, drakonický fenomén, který na celá staletí zotročil a rozdělil Český ráj: Válka o takzvané právo várečné a právo mílové.
Zkuste si představit renesanční Turnov. Město sebevědomých klenotníků a řemeslníků, kterým panovník udělil obrovskou ekonomickou výsadu – Právo várečné. To znamenalo, že uvnitř městských hradeb měl majitel plnoprávného kamenného domu právo uvařit si vlastní várku piva a se ziskem ji prodat. Být právovárečným měšťanem znamenalo patřit k elitě, ke kastě vyvolených.
Ale samotné vaření by neznamenalo takové astronomické zisky bez druhého, mnohem krutějšího zákona – Práva mílového. Tento královský dekret vytvořil kolem města neviditelnou, ale smrtící ekonomickou hradbu. Stanovil, že v okruhu jedné staročeské míle (což je zhruba 7,5 až 10 kilometrů) od městských hradeb nesmí absolutně nikdo cizí vařit, uskladňovat, a už vůbec ne prodávat žádné jiné pivo než to pocházející z onoho města. Byla to dokonalá mafiánská struktura posvěcená pečetí krále. Vesnické krčmy v Sedmihorkách, Kacanovech, na Maloskalsku nebo pod Valdštejnem měly tvrdě nařízeno odebírat výhradně pivo z města. Pivo často předražené, vodnaté a kyselé.
Samotné vaření ve městech přitom probíhalo v děsivých podmínkách. Měšťané se sdružovali a najímali si kočovného mistra sládka, který se svým zařízením přecházel od domu k domu. Během nocí se celá turnovská náměstí halila do dusivého, žlutého dýmu z desítek otevřených ohnišť. Pivo se vařilo přímo v obrovských průjezdech (mázhauzech) domů. Polonazí muži stáli u gigantických měděných pánví a dřevěnými vesly hodiny míchali vřící rmut. Všude byl žár, puch hnijícího mláta a sladká, lepkavá vůně. Bylo to nesmírně nebezpečné. Většina katastrofálních požárů, které v této době srovnaly celá města v Českém ráji se zemí, začala od jediné zbloudilé jiskry z pivovarského ohně, která dopadla na suché dřevěné šindele. Město Turnov takto několikrát téměř vyhořelo do základů.
Chudí venkovští krčmáři a rolníci z podhradí však toto městské vykořisťování z hloubi duše nenáviděli. Chtěli prodávat vlastní pivo, které si z levného obilí uvařili tajně doma, nebo si ho koupit od levnější šlechty z vedlejšího panství. Začali zakládat tajné, pokoutní pivovary, skryté hluboko v pískovcových roklích Klokočských nebo Prachovských skal, kam se městská stráž bála vstoupit. Vznikl obrovský černý trh, pašování sudů po lesních stezkách.
Ale městská rada v Turnově či Jičíně nespala. Odmítla si nechat krást zisky. Začala zaměstnávat speciální, po zuby ozbrojená vojenská komanda. Těmto bezcitným žoldnéřům se říkalo pivní drábové, šacovníci nebo biřici. Tito muži fungovali jako obávaná inkvizice. Pod rouškou tmy přepadávali vesnické hospody široko daleko. Nešlo o udělení nějaké úřední pokuty. Komando zničehonic vyrazilo dveře krčmy. Ženy začaly křičet. Drábové s řevem vtrhli do sklepa a pomocí obrovských okovaných seker a železných palic na místě bez milosti rozmlátili všechny nalezené sudy s cizím nebo tajným pivem na třísky.
Zlatavá tekutina se s bubláním vsakovala do hliněné podlahy, zatímco zničený hospodský přišel o veškeré své úspory a stál na prahu žebrácké hole. Pokud se někdo ze sedláků pokusil postavit na odpor a chránit svůj majetek, biřici ho železnými obušky ztloukli do krve, svázali mu ruce za zády a odvlekli ho do městské šatlavy. Tam byl mučen, vpleten do kola nebo s ostudou přivázán na pranýř za „krádež městského panského práva„.
Tato arogance a násilí městských patricijů však nevyhnutelně narazily na odpor síly mnohem temnější a mocnější – na vysokou a venkovskou šlechtu. Rody jako Páni z Vartenberka, majitelé panství Rohozec a dalších, si toto vraždění svých poddaných a krácení svých vlastních zisků nehodlali nechat líbit. Měli k dispozici své vlastní ostřílené vojáky a začali regulérní, partyzánskou odvetu.
Přepadávali městské koňské povozy s pivem v úzkých, stinných úvozech lesních cest. Zabili městský doprovod, sudy rozštípali, a podle starých zápisů i vypíchli tažným koňům oči. Docházelo k neuvěřitelným sabotážím. Šlechtičtí záškodníci se v noci proplížili k městským sýpkám a nasypali do drahocenného, naklíčeného sladu křemičitý písek a popel. Městští sládci se pak budili do pekla, kdy z jejich piva byla jen skřípající, kyselá břečka.
Šlechta se nakonec rozhodla městský monopol zničit ne hrubou silou na cestách, ale obrovským kapitálem. Naprosto ignorovali městská mílová práva a začali budovat své vlastní, gigantické, na svou dobu supermoderní panské pivovary. Tak se zrodil v roce 1564 slavný pivovar ve Svijanech, následoval Hrubý Rohozec, Všelibice či pivovar pod hradem Kost. Šlechtici měli nekonečné lány vlastního ječmene, lesy plné dřeva a zadarmo dřící nevolníky.
Začala totální cenová válka. Šlechta svá piva prodávala levněji a začala vytlačovat měšťany z trhu. Vítězem tohoto krvavého a hořkého století se stala šlechta. Zlomila pýchu měst a převzala pivní trůn. Ale pro obyčejného, chudého rolníka se nezměnilo k lepšímu vůbec nic. Naopak. Přišla třicetiletá válka a s ní tyranie tak obrovská, že se z hospod stalo doslova a do písmene doživotní vězení pro celé rodiny.
Průvodce po skrytých krásách, zapomenutých příbězích a kvalitním životě v Českém ráji. Jsme digitálním vypravěčem regionu.
