Tajný život, krev a rituály pískovcových lamačů

Když dnes procházíte Českým rájem a obdivujete dokonalé, do nebes se tyčící pískovcové katedrály Prachovských či Klokočských skal, vnímáte je jako zázrak přírody. Když pak přijdete do vesnic a vidíte nádherné barokní sochy svatých, masivní portály starých statků a kamenná koryta kašen, obdivujete umění našich předků. Ale v 17. a 18. století nebyl pískovec pro místní obyvatele romantickou kulisou. Byla to jejich krutá obživa, jejich nezrušitelné prokletí a nakonec i jejich mělký hrob. Mužům, kteří zde pracovali, se říkalo drsně a prostě: lamači, kameníci, skaláci. Tito muži byli napůl zruční řemeslníci a napůl šamani tvrdé dřiny, kteří měli s kamenem uzavřenou tichou, nepsanou a smrtelně vážnou dohodu.

Život lamače kamene v 17. století představoval absolutní, až nelidský extrém fyzické a psychické odolnosti. Pro tehdejšího skaláka nebyla skála jen mrtvá, inertní hmota, do které se prostě a bezhlavě mlátí kusem železa. Naši předkové skálopevně věřili, že kámen dýchá, že spí, že má své vnitřní žíly, svou vlastní nezdolnou vůli a dlouhou paměť. Než vůbec mistr lamač přistoupil k vyhlédnutému pískovcovému bloku v lomu, ze kterého měl vytesat kvádry pro stavbu kostela nebo panského sídla, proběhl tichý, téměř kacířský rituál.

Muž si v ranním šeru sundal propocenou čepici, položil rozedřenou, mozolnatou dlaň na chladnou stěnu masivu, zavřel oči a přitiskl k pískovci ucho. Hledal takzvanou „vodu kamene“ nebo „duši skály“ – přirozenou vrstevnici a vnitřní pnutí, kudy skála povolí s nejmenším odporem. Následně vzal dřevěnou palici a lehce na stěnu poklepal. Pokud skála zněla čistě, zpívala. Pokud zněla dutě, skrývala zradu – vnitřní trhlinu, která by mohla zabíjet. Věřilo se, že pokud kameník udeří do skály ve zlobě, v opilosti nebo bez posvátného respektu k přírodě, skála se mu okamžitě pomstí. Štípne se špatně, zlomí mu jeho nejdražší nástroj, nebo, a to bylo to nejhorší, znenadání uvolní tunový převis a rozdrtí ho na kaši. Až po tomto rituálním nacítění se ozval první úder. Každý zásek ocelového dlátka byl jako úder srdce. Byl to rytmus, který se rozléhal údolími od krvavého svítání do hlubokého soumraku.

Představte si tu vizuálně i fyzicky drásavou scénu: Je parné léto. V úzké, stinné rokli pod Hrubou Skálou se tísní skupina pěti mužů v hrubých, propocených lněných košilích. V lomu se nehne ani lístek, vzduch se tetelí horkem. Nemají k dispozici absolutně žádnou techniku, žádné dynamitové nálože (které by pískovec beztak jen znehodnotily na drť), žádné respirátory. Mají jen železná dláta, obrovské dřevěné palice, suché bukové klíny a vodu. Muži vysekají do skály hluboké drážky, natlučou do nich vysušené dřevo a začnou ho polévat vodou. Dřevo začne pomalu bobtnat. Ta tichá, nezadržitelná expanzivní síla po několika hodinách s děsivým, ohlušujícím praskotem – který zněl jako výstřel z děla – odtrhne mnohatunový blok.

Během této práce vytvářejí ostré údery železa o kámen hustá oblaka jemného, bílého a všudypřítomného křemičitého prachu. Tento prach usedá na jejich tváře, mění je v šedé přízraky, usazuje se jim ve vlasech a v obočí. Ale především – s každým hlubokým nádechem při extrémní fyzické námaze pronikají tyto mikroskopické, ostré křemenné žiletky hluboko do jejich plic.

Nemoc, které dnes moderní medicína říká silikóza, byla tehdy mezi lidmi známá jako „skalní souchotě“, „kamenný kašel“ nebo „bídná plíce“. Byl to tichý, neviditelný zabiják, který neznal slitování. Lamači pískovce umírali děsivě mladí, často nedosáhli ani čtyřiceti let. Poslední měsíce jejich života byly absolutním očistcem. Ztráceli dech i při chůzi po rovině, v noci vykašlávali krev smíchanou s bílým hlenem a jejich plicní sklípky se doslova jizvily a měnily v tvrdý kámen. Člověk se zaživa proměňoval v materiál, který těžil. Přesto tito muži do lomů každé ráno posílali své mladé syny, sotva ti udrželi perlík v ruce. Nešlo o svobodnou volbu kariéry, šlo o holé přežití rodiny. Pískovec platil za chleba a hradil drtivé panské daně. V podtroseckých obcích tehdy kolovalo hořké a pravdivé rčení: „Skála ti sice dá kus chleba, ale vezme si za to tvůj dech.“

V pracovním prostředí tak extrémním a nebezpečným, kde o životě a děsivé smrti rozhodovala jediná nečekaná prasklina v pískovci, nevyhnutelně bujela ta nejhlubší, nejtemnější a nejsilnější lidová magie. Oficiálně tito muži v neděli seděli v lavicích vesnického kostela, klaněli se kříži a modlili se k Bohu. Ale když v pondělí ráno vstoupili do šerého, chladného lomu, kde slunce nezasvítilo, modlili se ke starším, mnohem temnějším silám.

Věřili ve Skalníky a Permoníky – duchy kamene a strážce zemského podloží. A nemylte se, nešlo o žádné usměvavé, vousaté trpaslíčky z dnešních pohádek na dobrou noc. Byli to náladoví, krutí, pomstychtiví a mocní démoni podzemí. Aby si je lamači udobřili a odvrátili neštěstí, potají jim nechávali v hlubokých, temných puklinách obětiny: kousek vzácného chleba se solí, kapku kořalky upejpnuté od úst, nebo dokonce první kapku vlastní krve z rozedřeného prstu, která se musela vsáknout do písku. V lomech existovalo absolutní a neporušitelné tabu – nesmělo se zde pískat (pískání přivolávalo zával), nesmělo se tu nadávat na těžkou práci a nikdy se nesmělo zabít žádné zvíře, které tam zabloudilo, ať už to byla jedovatá zmije, černý havran nebo ropucha. Věřilo se totiž, že právě v těchto tvorech na ně Skalník dohlíží.

Aby však po sobě zanechali něco víc než jen krev a prach, měli kameníci jeden nádherný zvyk. Každý mistr měl svou osobní „kamenickou značku“ (herm) – jednoduchý runový či geometrický symbol. Jakmile kvádr dokončil, vytesal tuto značku na jeho spodní, neviditelnou stranu. Až se dnes dotkneš opracovaného pískovcového kvádru na starém zámku nebo u paty kostela v Českém ráji, nedotýkáš se jen chladného kamene. Dotýkáš se zmrzlého potu, zkrácených životů a obrovské, surové pokory bezejmenných mužů. Skrze tyto skryté znaky k tobě tito muži po třech stoletích promlouvají. Jejich dech navždy zůstal uvězněn v křemeni.