Příroda jako laboratoř – jak si v 19. století v Českém ráji dokázali poradit

Život v 19. století v Českém ráji nebyl jen o vaření bylinkových lektvarů, ale především o tvrdé manuální práci a soběstačnosti.

Když se zlomila židle, uhnil plot nebo zrezla kosa, neexistovaly hobbymarkety. Chlapi si museli poradit s tím, co měli – a jejich „chemickou laboratoří“ byla příroda. Ukazuje se, že jejich technická řešení (dnes bychom řekli „life-hacky“) byla často trvanlivější a ekologičtější než dnešní syntetika. Zde jsou technické a kutilské rady starých mistrů z Pojizeří, které využívají fascinující chemické reakce přírodních surovin.

Chudý beton: Tvarohové lepidlo, které přežije staletí

Dnes vteřinovým lepidlem slepíme hrnek a za týden se ucho utrhne znovu. Truhláři v Českém ráji, kteří vyráběli onen nádherný malovaný nábytek, znali lepidlo, které bylo tvrdší než samotné dřevo a voděodolné tak, že se jím za první světové války lepily i dřevěné vrtule letadel. Říkalo se mu „sýrový klih“ nebo „tvarohový tmel“.

Příběh:
Pevnější než hřebík
Princip je čistá chemie, kterou naši předci objevili omylem. Tvaroh obsahuje kasein (mléčnou bílkovinu). Když se smíchá s hašeným vápnem (hydroxidem vápenatým), vznikne kaseinát vápenatý – neuvěřitelně pevná, nerozpustná hmota podobná kosti. Starý truhlář z Lomnice by vám řekl: „Když slepíš dřevo tvarohem, praskne to všude jinde, jen ne v tom spoji.“

Recept: Truhlářský epoxid z hrníčku Tento tmel musíte namíchat a ihned použít, tuhne do 30 minut na kámen.

1. Příprava tvarohu: Potřebujete hrudkovitý tvaroh bez tuku (tuk vadí lepení). Ideální je tvaroh usušit na sítku a zbavit syrovátky.
2. Aktivátor: Sežeňte si čerstvé hašené vápno (vápenný hydrát, dříve v každé jámě na dvoře, dnes v pytli ze stavebnin).
3. Míchání: Na starém talířku smíchejte tvaroh s trochou vody na hustou kaši. Postupně přisypávejte vápno (poměr cca 1 díl vápna na 4–5 dílů tvarohu).
4. Zázrak: Musíte míchat dravě a rychle (asi minutu). Směs se začne měnit. Z hrudkovité hmoty se stane sklovitý, lepkavý sliz, který začne silně čpět (uvolňuje se amoniak). To je znamení, že chemie funguje.
5. Aplikace: Ihned natřete na obě plochy (nohu židle, prasklé topůrko), stiskněte svorkou a nechte do druhého dne. Spoj je bílý, tvrdý a věčný.

„Gore-Tex“ starých horalů: Ševcovský „kremen“ do bláta

Pohybovat se v mokrém pískovci a jílovitém blátě v údolích znamenalo mít nohy v suchu. Kožené boty byly drahé a musely vydržet půl života. Běžné sádlo kůži rozleptalo a krémy se smyly. Horalé a „skaláci“ (lamači kamene) si proto vařili směs, která vytvořila na kůži neprostupný krunýř. Říkalo se jí „kremen“ nebo „ševcovská smůla“.

Příběh:
Bota jako loďka Tajemstvím této impregnace byla trojčlenka: Tuk (lůj) kůži zvláční, vosk ji mechanicky uzavře, ale borová pryskyřice (smůla) zajistí, že směs dokonale přilne, lepí a působí proti plísním.

Recept: Skalní impregnace (Horká cesta)

1. Rozpuštění: V plecháčku na kamnech rozpusťte 2 díly hovězího loje (je tvrdší a voděodolnější než vepřové sádlo).
2. Vosk: Přidejte 1 díl včelího vosku.
3. Lesní duše: Do horké směsi vhoďte kousek borové nebo smrkové pryskyřice (velikosti vlašského ořechu na 100 g tuku). Nechte ji rozpustit a vmíchat.
4. Zažehlování: Zásadní fígl kutilů! Směs se nanáší teplá na nahřáté boty. Kůže se musí u kamen nahřát, aby se otevřely póry. Směs se pak do kůže „vtlačuje“ a vmasíruje tak dlouho, dokud kůže pije. Takto ošetřená bota ztmavne, ale můžete v ní stát hodinu v potoce a ponožka zůstane suchá.

Kovářský teflon: Černění nářadí proti „lišce“

Vlhkost je nepřítelem železa. V sychravých údolích Jizery a Kamenice rez (lidově „liška“) sežrala nechráněné nářadí během jedné zimy. Kováři a hospodáři ale znali metodu, jak ocel „zaklít“ do černého, nerezivějícího brnění. Nešlo o nátěr barvou, která se oloupe. Šlo o chemickou úpravu povrchu, které se říká brynýrování nebo černění.

Příběh:
Póry železa
Kováři věděli, že když je železo horké, jeho póry se otevřou jako žíznivá ústa.

Postup:

1. Nahřátí: Staré dláto, pant nebo hlava kladiva (zbavené hrubé rzi) se nahřály nad ohněm. Kov nesměl svítit rudě, musel mít teplotu, kdy na něm zasyčela slina (cca 200–300 °C).
2. Napouštění: Na takto horký kov se hadrem nanesl lněný olej nebo včelí vosk. Tuk okamžitě začal kouřit a „připékat se“.
3. Výsledek: Olej se do pórů kovu doslova vpekl (zkarbonizoval). Vytvořil matně černou, tvrdou vrstvu, která je součástí kovu, nelepí a dokonale odpuzuje vodu. Takto ošetřené nářadí mohlo ležet i v mokré trávě a nezrezlo.

Tabákový jed: Jak vyhnat červotoče z trámů

Největším nepřítelem roubenky v Českém ráji nebyl oheň, ale tichý chroupavý zvuk v noci. Červotoč. „Časuje“, říkalo se, když brouk tikal ve dřevě. Dřevomorka a červotoč dokázali sežrat střechu nad hlavou. Dnes používáme chemické nátěry, které jsou toxické i pro lidi. Naši předci používali to, co smrdělo červotočům, ale dřevo to nezničilo. Využívali nikotin – jeden z nejsilnějších přírodních jedů.

Příběh:
Dýmka míru s chalupou
Hospodáři sbírali „vajgly“ z dýmek nebo kupovali ten nejlevnější, nejčernější tabák (machorku), který se nedal kouřit, a vyráběli z něj smrtící koktejl.

Recept: Tabákový „dryák“ Máte na chalupě starou skříň nebo trám, ze kterého se sype jemná moučka?

1. Louhování: Do zavařovačky nasypte tabák a zalijte ho octem (ne vodou!). Ocet dřevo „otevře“, změkčí ho a lépe do něj vsákne, navíc sám o sobě dezinfikuje plísně.
2. Ostrost: Přidejte lžíci mletého černého pepře (nebo chilli).
3. Zrání: Zavřete a nechte týden louhovat. Vznikne tmavě hnědá, silně páchnoucí tekutina.
4. Útok: Tekutinu natáhněte do injekční stříkačky (předci používali husí brk) a vstříkněte přímo do dírek po červotoči, dokud se nezačne vracet ven.
5. Pečeť: Dírku okamžitě zalepte kouskem vosku nebo mýdla. Tím uvězníte nikotinové výpary uvnitř chodeb. Červotoč nemá šanci. Zápach octa vyvane za pár dní, ale ochrana zůstane roky.