Když dnes procházíme malebnou krajinou pod Troskami, málokdo si uvědomí, že právě tato oblast byla v 17. století svědkem nesmírné lidské dřiny a utrpení. Poddaní na panstvích Valdštejnů, Šliků či Vartemberků tvořili páteř společnosti, přestože se o nich v kronikách dočteme jen zřídka. Jejich každodenní život byl tvrdě determinován přírodními podmínkami, vrchnostenskými nařízeními a neustálou hrozbou válečných událostí.
Usedlosti poddanského obyvatelstva se v Českém ráji nelišily od těch v jiných částech země. Roubené chalupy s doškovými střechami, často jen s jedinou místností vytápěnou otevřeným ohništěm, představovaly domov pro vícegenerační rodiny. Svědectví turnovských urbářů z první poloviny 17. století hovoří o usedlostech, kde vedle sebe žili hospodář s ženou, jejich děti, staří rodiče a často i mladý dobytek, který v zimních měsících sdílel s lidmi teplo světnice. Okna byla zasklívána jen výjimečně, častěji je vyplňovalo napnuté plátno či zvířecí měchýř, což mělo za následek věčné šero a vlhkost v interiéru.
Zásadním prvkem života poddaných byla robota. Na panství Hrubá Skálá, které v té době vlastnil Jindřich z Vartemberka, se robotní povinnosti odvíjely od velikosti usedlosti. Sedláci s potahem museli na panských polích orat dva až tři dny v týdnu, chalupníci bez potahu odváděli ruční práce – sekání luk, úklid sena, opravy cest či práce v panských lesích. Písemné prameny z let 1650–1660 dokládají, že vrchnost neustále tlačila na zvyšování robotních dávek, což vedlo k častým stížnostem a v ojedinělých případech i k útěkům poddaných z panství.
Krajina Českého ráje byla pro poddané zdrojem obživy, ale i strachu. Husté lesy na svazích Kozákova a Ještědu poskytovaly dřevo na otop a stavby, ale také skýtaly útočiště zběhlým vojákům a lapkům. Prameny z turnovského archivu zmiňují případ z roku 1644, kdy skupina vysloužilců přepadla u Vyskeře formana s vínem a zanechala ho na místě mrtvého. Poddaní se proto do lesů odvažovali jen ve skupinách a raději se drželi otevřených prostranství v okolí Svijan či Libuně.
Obživa poddaných byla závislá na úrodě, kterou však kamenitá půda pod Troskami a na Mužském vydávala jen neochotně. Pěstovalo se především žito, ječmen a oves, na teplejších stanovištích v okolí Turnova i pšenice. Zelenina – kedlubny, zelí, cibule – se pěstovala v zahradách u usedlostí. Maso bylo nedostatkovým zbožím. Kroniky z fary v Rovensku pod Troskami zaznamenávají, že běžný poddaný jedl maso jen o velkých svátcích – o posvícení, Vánocích a Velikonocích. Jinak se strava skládala z kaší, polévek a chleba, který se pekl jednou za čtrnáct dní a musel vydržet.
Nejtragičtěji se do života poddaných zapsala třicetiletá válka. Oblast Českého ráje ležela na strategicky významných komunikacích mezi Prahou, Míšní a Kladskem, což znamenalo, že jí procházela vojska všech bojujících stran. Fara v Ktové eviduje v letech 1631–1648 celkem sedm průchodů cizích vojsk, přičemž nejhorší byl rok 1643, kdy tudy táhla švédská armáda generála Torstenssona. Švédové tehdy vypálili několik vesnic v okolí Jičína, včetně části dnešní Valdice, a odvedli dobytek a zásoby obilí. Podobné zkušenosti popisují i pamětnice z Turnova, kde vojáci rekvizovali vše, co se dalo zpeněžit.
Důsledky války byly katastrofální. Podle berní ruly z roku 1654, prvního systematického soupisu poddanských usedlostí po válce, zůstalo na Jičínsku a Turnovsku až 30 % usedlostí pustých. Lidé buď zahynuli, nebo utekli, případně je odvlekla vojska. Ve vesnicích pod Troskami, jako jsou Hnanice či Borek, chyběli hospodáři a pole ležela ladem. Vrchnost se snažila přilákat nové osadníky sliby úlev, ale zotavení trvalo desítky let.
Přes všechnu bídu si poddaní uchovávali svou kulturu a tradice. Z písemných zmínek víme o masopustních obchůzkách na Vesci u Sobotky, o poutích na vrch Zebín a k bazilice v Hejnicích, která byla již v té době vyhledávaným poutním místem. Víra byla pevnou součástí života – nejen jako útěcha, ale také jako společenská povinnost. Návštěva nedělní bohoslužby byla kontrolována vrchností a faráři, neboť církev a stát pečlivě dohlížely na náboženskou konformitu poddaných, zejména v pobělohorské době, kdy rekatolizace zasáhla i odlehlé kouty Českého ráje.
Život poddaných v 17. století tak nebyl jen nekonečnou dřinou, ale také neustálým zápasem o přežití v tvrdých podmínkách, které dnešní návštěvníci Českého ráje při obdivování jeho krás jen stěží dokážou docenit.
Průvodce po skrytých krásách, zapomenutých příbězích a kvalitním životě v Českém ráji. Jsme digitálním vypravěčem regionu.
