Černé zlato s medem

Noc ve staré roubené chalupě měla své nezaměnitelné kouzlo, ale v zimě také své běsy. Když uhasl oheň v kamnech a mráz začal malovat na okna ledové květy, ticho často prořízl zvuk, který žádná matka neslyšela ráda. Štěkavý, dávivý, neutichající kašel. V dobách, kdy neexistovala antibiotika a kdy lékárna ve městě byla pro chudé horaly nedostupným luxusem, byl „černý kašel“, záškrt nebo těžký zánět průdušek smrtelným nebezpečím. Děti se dusily, nemohly se nadechnout, hleny seděly hluboko na prsou jako těžký kámen a nešly vykašlat.

Když selhal lipový čaj, když nepomohlo ani husí sádlo mazané na prsa, obrátily ženy z Turnovska zrak k zemi. Ke kořenu, který vypadal jako kus uhlí, ale uvnitř skrýval sílu schopnou prorazit i ten nejucpanější krk. K černé ředkvi.

Dnes tuto zeleninu (Raphanus sativus var. niger) v obchodech často míjíme. Je nevzhledná, drsná, špinavá od hlíny. Vedle naleštěných, červených ředkviček vypadá jako jejich chudá, ošklivá příbuzná z minulosti. Ale nenechte se mýlit. Pod tou drsnou černou slupkou, která symbolizuje temnotu nemoci a zemitost, se skrývá sněhobílá dužina, symbol uzdravení. Její chuť je ostrá, štiplavá, sirná, připomínající křen. Obsahuje hořčičné silice a fytoncidy (přírodní antibiotika), které mají jedinečnou moc – ředit hustý hlen, ničit bakterie a dezinfikovat sliznice.

Jenže jak dostat do malého, plačícího a horečnatého dítěte pálivou, štiplavou ředkev? To bylo nemožné. Donutit dítě sníst syrovou ředkev by znamenalo jen další pláč. A tak vznikl recept, který je geniální ukázkou lidové moudrosti a fyzikálních znalostí našich předků. Byla to malá domácí operace, při které se „čertův kořen“ proměnil v sladký lék.

Postup, který se dědil z generace na generaci v chalupách na Rovensku, vypadal takto: Hospodyně vybrala ve sklepě (v bedně s pískem, kde ředkve zimovaly) tu největší, nejpevnější bulvu. Musela být zdravá, tvrdá jako kámen, bez známek hniloby. Důkladně ji vydrhla rýžákem ve studené vodě, aby ji zbavila hlíny. Ale pozor – nikdy ji neloupala! Ve slupce a těsně pod ní je totiž největší koncentrace minerálů a látek, které působí proti plísním. Slupka navíc tvoří pevnou nádobu pro budoucí lék.

Ostrým nožíkem pak seřízla vršek ředkve tam, kde vyrůstala nať. Tím vytvořila „pokličku“, kterou si pečlivě odložila stranou. A teď začala ta piplavá práce. Lžičkou nebo malým nožem začala vydlabávat vnitřek ředkve. Musela být opatrná jako chirurg. Nesměla proříznout dno ani stěny, jinak by vzácný lék vytekl. Vytvářela v ředkvi dutinu, takový přírodní kotlík. Stěny nechávala asi dva centimetry silné. Vydlabanou dužinu nevyhodila – ta se nastrouhala najemno a snědli ji dospělí na chlebu se sádlem jako prevenci, aby neonemocněli také.

Do vzniklého důlku vložila matka to nejcennější sladidlo – dvě až tři lžíce hustého lesního medu. Pokud byla rodina chudá a med došel, použil se kandysový cukr nebo tlučená homole, ale med byl vždy lepší. Sám o sobě hojil podrážděné hrdlo a dodával sílu. Ředkev se pak přiklopila svou vlastní seříznutou pokličkou. Aby se nekoulela, postavila se do hrnečku nebo misky a umístila se na teplé místo. Obvykle na římsu kachlových kamen nebo na lavici u pece. Ne přímo na plotnu, aby se neupekla, ale tam, kde bylo stálé, mírné teplo.

A tam se začalo dít kouzlo, kterému děti říkaly zázrak a my dnes říkáme osmóza. Cukr v medu začal silou vytahovat vodu z buněk ředkve. Ředkev se začala zevnitř „potit“. Pustila svou vlastní buněčnou šťávu, plnou účinných látek. Tato šťáva se smísila s medem, rozpustila ho a převzala jeho sladkost. Pálivé silice se v medu rozložily, zjemnily se a ztratily svou agresivitu.

Ráno, když matka odklopila víčko, byl důlek plný husté, zlatohnědé tekutiny. Sirup voněl po medu a jen lehce, zemitě po ředkvi. Tento sirup se podával dětem po lžičkách, obvykle 4x až 6x denně. „Otevři pusu, tady máš medíček,“ lákaly babičky. A děti to polykaly ochotněji než hořké bylinné čaje. Chuť byla zvláštní – sladká, ale vzadu na jazyku a v krku příjemně hřála a štípala.

Účinek byl fascinující a rychlý. Sirup fungoval jako silné expektorans. Ředil hustý, zaschlý hlen, který „seděl“ na průduškách a nutil dítě k dávivému kašli. Po pár dávkách se suchý kašel změnil. Stal se vlhkým, produktivním, dítě začalo hleny vykašlávat, přestalo se dusit a mohlo se konečně vyspat.