Heřmánek, zachránce pod Prachovskými skalami

Dnes se podíváme na příběh, který se našel v deníku ženy jménem Anna. Opravdu se stal a dopadl radostně. Pojďme se společně vydat za příběhem, starým stovky let.

V srdci Českého ráje, tam, kde se k nebi tyčí pískovcové věže Prachovských skal jako mlčenliví zkamenělí strážci, se roku 1768 odehrálo drama, které nebylo zapsáno do kronik, ale do srdcí místních lidí.

Na samém okraji skal, v chalupě přikrčené pod převisem, žila Anna. Třicetiletá vdova po kameníkovi, jehož život vyhasl před dvěma lety na lešení jičínského kostela svatého Jakuba. Zůstala sama se třemi dětmi, dluhy u turnovské vrchnosti a mozoly, které nikdy nemizely. Teď však stála před nejtěžší zkouškou. Její tříletá Anička „hořela“. Horečka ji sžírala už třetí noc. Tvářičky měla rudé jako zapadající slunce nad skalní Bránou, dech krátký a sípavý, jako by se její malá duše už pomalu odpoutávala od země.

Jičínský felčar, který dorazil na vychrtlém koni, jen bezmocně rozhodil rukama. „Horkost v krvi, paní Anno. Proti tomu mé masti nic nezmůžou. Poroučím vás do rukou Božích,“ řekl a nechal za sebou jen pach koňského potu a tíživé ticho.

Když měsíc v úplňku vystoupal přímo nad skály a zalil krajinu stříbrným přísvitem, Anna pocítila zvláštní klid. Vzpomněla si na slova své babičky, vyhlášené kořenářky: „Když je nejhůř, hledej světlo v květu. Heřmánek trhaný za úplňku pod skalami má v sobě sílu předků i klid luny. Ten zchladí krev, kterou lékař neumí utišit.“

Vzala proutěný košík, přehodila si přes ramena vlněný šátek a vyrazila bosá do tmy. Šla po hmatu, prsty u nohou vnímaly drsný pískovec i měkký mech. Bála se tmy i lesních duchů, o kterých se šuškalo po chalupách, ale strach o dceru byl silnější.

Dorazila až na mýtinu sevřenou mezi dvěma obřími bloky, které se říkalo „Louka andělů“. Celá zářila. Tisíce bílých kvítků se zlatým středem se vlnily v nočním vánku a vzduch byl prosycen vůní tak sladkou a čistou, až se Anně zatočila hlava. Klekla do rosy a s každým utrženým květem šeptala modlitbu k svaté Anně, patronce matek. Nebrala kořeny, jen to nejcennější – květy plné síly.

Doma rozdělala oheň z bukového dřeva. Vodu nabrala z pramene, který vyvěral přímo ze skalního masivu – vodu přefiltrovanou tisíci tunami pískovce, čistou jako křišťál. Hrst sušeného heřmánku spařila, přidala lžíci medu z vlastní skleničky a pár lístků lípy pro uvolnění hrudi.

Celou chalupou se rozlila vůně života. Anna seděla u postýlky a trpělivě, lžičku po lžičce, kapala nálev do suchých rtů své dcery. Tu noc nespala. Modlila se a naslouchala dechu.

• První noc: Horečka přestala stoupat. Anička se přestala zmítat.
• Druhý den: Dítě otevřelo oči, skelnost zmizela a nahradilo ji slabé poznání: „Mami, mám žízeň…“
• Čtvrtý den: Anička seděla na prahu chalupy a vyhřívala se na slunci.

Příběh o zázračném uzdravení se rozletěl po Českém ráji jako vítr. Lidé začali chodit k Anně pro radu i pro její „měsíční heřmánek“. Anna se stala jednou z vyhlášených kořenářek, které v 18. století zásobovaly lékárny v Jičíně i Praze.

Dnes už víme, proč Anna uspěla. Moderní věda potvrzuje, že heřmánek pravý obsahuje chamazulen a bisabolol – látky s mimořádnými protizánětlivými a antipyretickými účinky. V době, kdy nebyla antibiotika, byl tento „květ slunce“ skutečným zachráncem životů.

Anna však do konce života tvrdila: „Nebyla to jen bylina. Byla to láska, víra a síla země, která nám dává vše, co potřebujeme k přežití. Stačí jen naslouchat a s úctou brát.“

Až příště půjdete Prachovskými skalami a ucítíte ve vzduchu jemnou, sladce hořkou vůni, vzpomeňte si na Annu. Možná v šumění borovic uslyšíte její vzkaz:
“ Příroda nás nikdy neopustí, pokud v ni nepřestaneme věřit.“