Stoletý příběh Českého ráje před filmovou kamerou

Když se ranní mlha líně povaluje v údolí pod Troskami a slunce začne olizovat první pískovcové věže Hruboskalska, vypadá to tam stejně dnes jako v roce 1920. Tato krajina má v sobě zakódovanou neuvěřitelnou trpělivost – a možná právě ta přitahovala filmaře už v dobách, kdy kamera byla hlučným strojem na kliku a filmový pás křehkým celuloidem. Příběh Českého ráje ve filmu není jen o „krásných pozadích“. Je to sága o lidech, kteří v pískovcových labyrintech hledali národní hrdost, o klucích, co utíkali od otců k divadlu, a o mezinárodních hvězdách, které v našem ráji našly kousek věčnosti.

Představte si rok 1924. V Hruboskalsku mrzne, až praští. Mezi skalami se nepohybují turisté v goretexových bundách, ale skupina nadšenců, kterým se v Praze začalo říkat „Silná čtyřka“. Režisér Karel Lamač, kameraman Otto Heller, herečka Anny Ondráková a scenárista Václav Wasserman. Tito lidé nechtěli točit jen další studiovou frašku. Chtěli drama, které dýchá.

Výsledkem byl Bílý ráj (1924). Snímek, který jako jeden z prvních českých počinů prorazil do světa a koupil ho německý gigant UFA. Když Anny Ondráková, tehdy budoucí mezinárodní superstar, která později točila i s Alfredem Hitchcockem, stála v závějích pod pískovcovými věžemi, nevytvářela jen roli sirotka Niny. Spolu s Ottou Hellerem definovala novou estetiku. Heller se v Českém ráji naučil pracovat s přirozeným světlem, které pískovec pohlcuje a odráží jinak než jakýkoliv jiný materiál. Právě zde, v drsném zimním exteriéru, se zrodilo umění české filmové krajiny. Heller, jenž se nespokojil s divadelním nasvícením, používal v Hruboskalsku barevné filtry, které tehdejšímu divákovi braly dech.

Zatímco se v horách točilo, v údolí se rodila infrastruktura pro sny. 16. prosince 1923 se v Jičíně odehrála událost, o které se mluvilo v každé chalupě. Otevíral se Biograf Český ráj. Postavit ho stálo závratných 1 200 000 tehdejších korun. Budova s pěti vysokými oblouky v průčelí se stala chrámem, kde lidé z regionu poprvé spatřili sami sebe a svou krajinu na plátně. Předsedou družstva byl tehdy MUDr. Josef Mrňák, muž, který věřil, že film a divadlo k sobě patří jako skála k borovici. Biograf nebyl jen kinem; bylo to místo setkávání, kde se po válce lidé znovu učili smát a snít. Interiér i dnes, po citlivé rekonstrukci, dýchá tou prvorepublikovou noblesou, kdy jít „do bijáku“ znamenalo svátek.

Mezi ty, kteří si Český ráj zamilovali nejvíce, patřil Svatopluk Innemann. Muž s neuvěřitelným osudem – vyučený uzenář, který podlehl kouzlu kamery. Innemann byl vizionář autenticity. V roce 1928 přijel se štábem do Rovenska pod Troskami, aby zde natočil Křižovatku. Nevyužil jen kulisy skal, ale přímo nádraží a náměstí. Lidé z Rovenska se tehdy poprvé stali součástí velkého filmového světa.

Innemannův vztah k regionu byl hluboký a profesní. Spolu s Ottou Hellerem, se kterým tvořili nerozlučnou dvojici už od roku 1918, přenesli ducha Českého ráje i do filmů, které se tam fyzicky netočily. Slavná Falešná kočička (1926) s Vlastou Burianem sice vznikala v pražských ateliérech Kavalírka a v Karlových Varech, ale její dravý styl a práce s prostorem vycházely přímo z lekcí, které štáb dostal při natáčení v pískovcích. Burianova mimika, která v „Kočičce“ poprvé masově uhranula diváky, byla stejně plastická jako tvary skal, kolem kterých tito tvůrci trávili své tvůrčí mládí.

Český ráj však filmy nejen hostil, on je i rodil. Doslova. V roce 1906 se v Lomnici nad Popelkou narodil chlapec jménem Josef Beyvl. Jeho otec byl vážený poštmistr a měl pro syna jasný plán: solidní kariéru v úřadě. Ale malý Josef už od dětství v Lomnici tajně „ochotničil“. Láska k divadlu byla silnější než otcovská autorita. V devatenácti letech Josef Beyvl sebral odvahu, porušil zákaz a utekl ke kočovné divadelní společnosti. Než se stal mistrem drobných epizodních rolí, jakým byl lakomý hostinský v Obušku, z pytle ven!, prošel devatenácti kočovnými soubory. V jeho bodré komice, temperamentu a vysokém hlase zůstal kus té severočeské rázovitosti až do konce života.

Podobně silné kořeny měl i Zdeněk Řehoř, narozený v roce 1920 v Jičíně. Tenhle kluk z brány Českého ráje si v sobě nesl kultivovanost a jemnost, která později definovala celé generace filmových tatínků a hodných strýčků. Jičín ho formoval – město pohádek mu dalo základ pro jeho budoucí roli v „Jak utopit dr. Mráčka“ nebo v nezapomenutelných televizních inscenacích.

A nesmíme zapomenout na Věru Plívovou-Šimkovou. Narodila se v Lomnici nad Popelkou v roce 1934. Pokud někdo dokázal přenést duši českého severu do filmu pro děti, byla to ona. Její snímky jako Páni kluci nebo Přijela k nám pouť nejsou jen příběhy, je to vyznání lásky ke krajině dětství. Točila v reáliích, které znala od mala, a dokázala v nich najít poezii každodennosti, kterou umělé kulisy nikdy nenahradí.

Region se postupně stal i laboratoří pro žánry, které byste v „ráji“ nečekali. Zámek Sychrov se v roce 1933 proměnil v dějiště mrazivé detektivky Záhada modrého pokoje. Tehdy filmaři využili novogotickou strohost zámku k vytvoření atmosféry strachu, kde každý stín mohl znamenat smrt.

Tato schopnost proměny nakonec přilákala i svět. Hrad Kost, schovaný hluboko v údolí, si v roce 2007 vybrali američtí producenti pro horor Hannibal – Zrození. Drsná gotika, která kdysi hostila Petra Máchala a Adélku v pohádce S čerty nejsou žerty , najednou reprezentovala temné litevské sídlo lidožrouta Hannibala Lectera. Je to fascinující paradox – na stejném nádvoří, kde se zpívalo o lásce, se o pár desítek let později točily scény z děsuplné minulosti filmového zloducha.

A co teprve Sychrov? Ten se stal doslova kosmopolitním centrem. Hostil indické štáby při natáčení bollywoodského hitu Rockstar , americký seriál o Albertu Einsteinovi Genius nebo Netflixovský velkofilm Na západní frontě klid. Náš Český ráj tak dnes na obrazovkách milionů lidí po celém světě zastupuje Francii, Německo i fantastické světy, aniž by přitom ztratil svou vlastní tvář.

Český ráj je dnes protkaný filmovými stezkami. Můžete jít k Věžáku a vidět skálu, na které Tomáš Holý zkoušel trpělivost svého tatínka , nebo se projít údolím Plakánek a slyšet ozvěnu vojska z nejslavnější české pohádky. Ale ten skutečný příběh je v kontinuitě.

Jsou to lokality, které se staly postavami. Jsou to herci, kteří odsud vzešli a dobyli svět. A je to ten zvláštní pocit, když stojíte na Mariánské vyhlídce a víte, že se díváte na kus historie, která není zapsaná jen v knihách, ale je navždy vyleptaná do filmového pásu. Český ráj je totiž jediný ateliér na světě, kde se za nájem neplatí penězi, ale úžasem. A ten trvá už víc než sto let.